|
|
|
Vanwall - pozapomenutý Mistr světa |
|
Author: MOTOR - Vladimír Rybecký (z archívu Patrika)
Date: leden 1989 |
| |
 Guy Anthony Vandervell v rozhovoru s Charlesem Cooperem
Před jednatřiceti lety, v roce 1958, byl poprvé vypsán Pohár konstruktérů jako soutěž pro výrobce vozů F1. Jeho prvním vítězem se staly vozy Vanwall. Na rozdíl od většiny tehdejších soupeřů nebyly dílem žádné automobilky, ale výrobce ložisek Vandervel Products Ltd. sídlícího v Actonu nedaleko Londýna.
Vanwally se staly prvními úspěšnými reprezentanty britské konstrukční školy malých výrobců závodních vozů. Majitel firmy V. P. Ltd. Tony Vandervell od počátku podporoval britský národní projekt vozu GP B. R. M. Aby zajistil činnost týmu v počátku jeho existence, koupil pro něj vozy Ferrari 1,5 litru s kompresorem (Ferrari od počátku používal Vandervellova ložiska). Neustálé spory pronásledující projekt B. R. M. Vandervella natolik znechutily, že jej opustil a založil vlastní tým. V roce 1951 získal další Ferrari, tentokrát nepřeplňovaný s objemem motoru 4,5 litru. S řadou úprav jej až do konce roku 1954 nasazoval pod jménem "Thinwall Special".
V té době už ale zahájil stavbu vlastního vozu. Jeho koncepce vycházela z Ferrari. Podvozek mu ve své dílně postavil John Cooper. Neobvyklá ale byla konstrukce motoru. Jako akcionář Nortona se Vandervell zhlédl v úspěšném motocyklovém vzduchem chlazeném jednoválci 2xOHC o objemu 500 cm3. Konstruktéři Nortona Leo Kuzmicky a Joe Craig s pomocí Harry Mundyho (od Coventry-Climax) a Vandervellova zaměstnance Freda Foxe spojili čtyři motory Norton ve společném vodním plášti. Řada dílů bloku a vany byla převzata z vojenského motoru Rolls Rovce B40. Původní verze měla nezvyklý trubkový chladič vpředu na karoserii.
Nový vůz, ještě pod názvem "Vanwall Special", poprvé startoval v květnu 1954 v závodě F2 řízen Alanem Brownem. Již s konvenčním chladičem jel první Velkou cenu na domácí trati v Silverstone. Spolu s Vanwallem tehdy do světa GP vstoupila jako sponsor olejářská společnost BP. Peter Collins jel s Vanwallem na dobrém 8. místě až do poruchy motoru. Do konce sezóny se Vanwall objevoval jen na malých závodech v Anglii. Již první zkušební rok naznačil, že Vanwail je první seriozní projekt britského vozu F1.
Přes zimu byl vůz poněkud upraven a motor zvětšen na plný objem tehdejší F1 - 2,5 litru. S kotoučovými brzdami, vstřikováním paliva a odpružením vinutými pružinami byl Vanwall jedním z nejpokrokovějších vozů té doby. Manažer týmu David Yorke angažoval jako jezdce Mike Hawthorna, který na čas opustil Ferrari,a Kena Whartona. Wharton málem uhořel na začátku sezóny při požáru vozu v Silverstone. První Velké ceny přinesly zklamání,neboť nový Vanwail byl pomalejší než konkurence a ani jednou nedojel do cíle. Rozčarovaný Hawthorn pak tým opustil. Nový jezdec Harry Schell byl ale v tréningu na britskou GP rychlejší než Hawthorn na Ferrari. Zbytek roku Vanwally jezdily hlavně v Anglii bez větších úspěchů.
Pro rok 1956 byly vozy v Actonu zcela předělány. Vandervell angažoval nejlepší odborníky pro spolupráci s jeho týmem. Nový trubkový rám a zavěšení kol navrhl Colin Chapman. Na základě aerodynamických výzkumů vytvořil Frank Costin karoserii tak, aby i helma jezdce tvořila jednolitý celek s celým vozem. Motor přepracoval Harry Weslake.
 Tvar karosérie Franka Costina se stal od roku 1956 pro Vanwall charakteristický
Hned první start na mítinku v Silverstone proměnil v první vítězství hostující Stirling Moss. Harry Schell získal první body v MS za 4. místo v Belgii. Na Velkou cenu Francie se vedle Schella a zaskakujícího Hawthorna kvalifikoval i Colin Chapman. Po havárii v tréninku ale nestartoval. Harry Schell zde zaútočil na vedoucí trio vozů Lancia-Ferrari. Přesto, že mu bránily v předjetí jízdou vedle sebe, dostal se mezi ně a jel chvíli na 2. místě. Pak motor nevydržel zatížení. V Monze se Schell
dostal dokonce na několik kol do vedení, ale znovu nedojel. Vanwally naznačily velmi dobrou rychlost a spolehlivost hlavních dílů. Vyřadily je však obvykle drobné závady.
Pro sezónu 1957 vytvořil David Yorke velmi silný tým se Stirlingem Mossem a Tony Brooksem. V Monacu Moss vedl až do své havárie, ale Brooks dojel na 2. místě. Během roku tým doplnil ještě mladý Stuart Lewis Evans. Ten se výborně uvedl v Remeši dlouhým soubojem ve vedení s vozy Ferrari. V britském Aintree vedl Moss, ale musel odstoupit Brooks mu předal svůj vůz a mezi tím se do čela dostal Lewis Evans. Ten musel rovněž vzdát, avšak Stirling Moss dovedl vůz k prvnímu vítězství. Bylo to první vítězství britského vozu v mistrovství světa. Po neúspěchu na Nurburgringu Moss ještě vyhrál v Pescaře a v Monze. V celkové klasifikaci MS 57 skončili Moss na 2. Brooks na 5. a Lewis Evans na 10. místě.
 Stirling Moss s Vanwallem na cestě k vítězství ve VC Itálie 1957
V roce 1958 musel být motor upraven pro obchodní palivo. S nezměněným jezdeckým obsazením se Vanwall stal největším favoritem. Vanwally vynechaly úvod v Argentině (tam ale vyhrál Moss na Cooper-Climax). Po neúspěchu v Monacu triumfovali Moss v Holandsku a Brooks v Belgii. Ve Francii a v Anglii byly úspěšnější nové Ferrari Dino. Po krátkém vedení Mosse svedl velký boj o vítězství na Nurburgringu Brooks proti Hawthomovi a Collinsovi na vozech Ferrari Dino. Brooks zvítězil, ale bývalý jezdec Vanwallu Peter Collins v honičce smrtelně havaroval. Moss vyhrál v Portugalsku a vedl i v Monze. Po jeho odstoupení opět zaskočil Brooks.
 Na vjezdu do zatáčky Parabolica v Monze jsou zleva vozy Ferrari Dino, Vanwall a Maserati. Vanwall řídí vítěz VC Itálie 1958 Tony Brooks a Ferrari mistr světa z téhož roku Mike Hawthorn
Poslední závod MS se jel v Maroku. Moss měl v případě vítězství šanci na titul, ale Hawthomovi stačilo k jeho zisku dojet na druhém místě. Moss vyhrál před Hawthornem a tak se Hawthorn stal jako první Brit mistrem světa. Hawthron sice vyhrál jen jeden závod, ale pravidelně bodoval, zatímco Moss a Brooks si své úspěchy rozdělili. Vanwall se stal suverénním vítězem Poháru konstruktérů. Radost z titulu ale zkalila smrt Stuarta Lewis Evanse. Jeho vůz v Maroku začal po nehodě hořet. Těžce popálený Lewis Evans díky zcela nedostatečné lékařské péči (musel dokonce čekat několik hodin v čekárně na židli, než mu jeho přítel Bernie Ecclestone sehnal ošetření) po šesti dnech zemřel. Šokovaný Tony Vandervell poté oznámil, že jeho tým odstupuje z dalších závodů.
V dílnách v Actonu ale vývoj vozu pokračoval. Pod vedeným bývalého manažera Jaguarů "Lofty" Englanda s ním Brooks bez úspěchu jel Velké ceny Anglie 59 a Francie 60. V roce 1961 pro Intercontinentální formuli byl motor Vanwall zabudován do vozu Lotus. Potom se v Silverstone dokonce objevil nový Vanwall s motorem vzadu. John Surtees s nim dojel 5., ale pak Vandervell definitivně ztratil zájem o závody.
Guy Anthony Vandervell zemřel 10. 3. 1963 ve věku 68 let.
PŘEHLED JEZDCŮ NA VOZECH VANWALL V ZÁVODECH MS
* C. A. S. Brooks - 16 startů (1957-60), získal 35 bodů, vyhrál 4 GP (1 spolu s Mossem), zajel 1 nejrychlejší kolo
* Stirling Moss - 14 startů (1957-58), získal 57 bodů, vyhrál 6 GP (1 spolu s Brooksem) a 1 závod nezapočítávaný do MS, zajel 5x nejrychlejší kolo)
* Stuart Lewis Evans - 3 starty (1957-58), získal 13 bodů
* Hany Schell - 7 startů (1955-56), získal 3 body, vyhrál 4 nemistrovské závody
* Maurice Trintignant - 4 starty (1956)
* Mike Hawthorn - 3 starty (1955-56)
* Ken Wharton - 2 starty (1955)
* Peter Collins - 1 start (1954)
* Froilan Gonzales - 1 start (1956)
* Piero Taruffi - 1 start (1956)
* Roy Salvadori - 1 start (1957)
|
|
|
